gototop
17.10.2011 Jarret: Posouváme se v čase (Tomáš Hrubý)    Tisk
Povídačky
S Markem Štulírem o rezonování s producenty, věrozvěstech moderní hudby a kozlím zpěvu
Největší poklad českého folkrocku, jak známo, pochází z Liberce, a je to už dvacet let, kdy začal vznikat na podhoubí zkypřeném legendárními A hosty. Držitelé nejrůznějších ocenění, jejichž výčet by byl pro tento text příliš dlouhý, tvůrci mnoha nádherných písní a nezapomenutelných koncertů, kapela, která neúnavně ohledává terén, aby mohla jít dál a výš, a která přitom stále nosí – jak sami říkají – trampské trenky. Jarret. Jak už zřejmě dostatečně známo, tuto sobotu v Liberci (a pak ještě dvakrát – v Brně a Praze) pokřtí již čtvrtou řadovou desku pojmenovanou Za hrany. Toto obsáhlé album (54 minut) bylo samozřejmě hlavním tématem mého rozhovoru s baskytaristou
Marek Štulír a Hanka Skřivánková
Marek Štulír a Hanka Skřivánková
foto: Školník
Markem Štulírem, který se protentokrát ujal role mluvčího skupiny. Říci, že jsme si udělali čas i na obecnější otázky druhé půle života dvacetiletého Jarretu, by znělo jako zbytečně poklidné klišé. Čas nebyl vůbec: Marek odbíhal na zvukovou zkoušku, popřípadě o ni byl docházejícími spoluhráči důrazně žádán a čas šetřil tím, že na mě své odpovědi zrychleně chrlil. Zásadní názory, o kterých jsme spolu určitě chtěli mluvit, jsme si sdělovali ještě když jsme se po koncertě dlouze vyprovázeli. Samozřejmě diktafon neběžel celou dobu. Samozřejmě ne vše, co bylo nahráno, stálo za převedení do písmen a vět. Ale stejně vás právě teď zahltím pěknou porcí slov na téma Jarret story. Nechte si chutnat.

Víš, že jsem se o vás jeden čas bál? Jako jestli můžete přežít, když mezi sebou po Bohoušově odchodu nemáte žádného autora. Jste pořád kapela bez autorů, že?
No jasně. My jsme takový model kapel, jako jsou třeba Nezmaři. A sice že není v kapele žádná vůdčí osobnost, ani co se týká autorů, což je model málo obvyklej. Třeba Robert Křesťan a Druhá tráva je prostě… Robert Křesťan a Druhá tráva. Takhle to je vlastně skoro ve všech kapelách. I když se ta kapela nejmenuje po autorovi, tak když se podíváš na Chinaski nebo na Kryštofa, tak je to prostě jednoznačný. Máš tam s kým se identifikovat, taky to podle toho vypadá. Já se obávám, že to je naše slabost, že vlastně nemáme toho jednoznačnýho lídra, ale zase na druhou stranu… mám pocit, že to je i naše přednost. Mockrát jsem se potkal s tím, že nám fanoušci říkali - z vás prostě dýchá obrovská soudržnost a to je vzácný. Většinou tam je vepředu ten jeden člověk a ostatní na něj pracujou. Třeba Robert má fantastickou kapelu, fakt úplně famózní, ale mně se zdá - a já mám kluky opravdu rád - že kdyby za ním hráli jiný kluci, tak si toho jeho fanoušci vlastně nevšimnou. Jako třeba moje maminka.

Ty jsi řekl v rozhovoru s Honzou Hučínem větu: „Nepotřebovali jsme nikoho místo Bohouše, potřebovali jsme být jiní, a všechny problémy s tím spojené se snad podařilo překonat.“ Proč jste potřebovali být jiní?

Protože Bohouš má charisma, rozumíš. Těžko se mně to hodnotí, ale zdá se mně, že Hanka je vynikající zpěvačka. My jsme to měli skvěle nastartovaný, protože to bylo geniální spojení. Bohouš dodával charisma, srdce a autorství. Hanka mu k tomu dala tu neuvěřitelnou a fantastickou profesionalitu. Jim ty barvy hrozně ladily k sobě, navíc mají stejný rozsah…  Byla to naše obrovská deviza. Navíc v době, před těma deseti rokama jsme ještě vůbec neuměli hrát, že jo. To se všechno maskovalo tím, že Bohouš psal písničky, jaký psal, že Hanka zpívala, jak zpívala, a že jim to tak ladilo. A najednou to zmizelo. Zpětně se mi zdá, že po Bohoušově odchodu to byly opravdu dva těžký roky, že jsme se tak potáceli… Potřebovali jsme si najít svoji vlastní cestu.

Změna ve zvuku je určitě slyšet…
Zcela jednoznačně. Ten zlom je okamžitě vidět: deska Vztahem zapni! je hodně zasmyčkovaná, udělaná jiným způsobem než Unikat

…ale já nevím, kde se to ve vás vzalo. Váš současný sound jste měli naposlouchaný, nebo jste toho třeba postupně zkoušeli víc?

Já nevím. Na tohle ti takhle odpovědět neumím. Ale zcela jednoznačný bylo, že když jsme se sešli na zkoušce potom, co Bohoušek odešel, a byli jsme tam už sami, tak padlo rozhodnutí, že tu látku budeme zpracovávat jiným způsobem, bylo to naprosto racionální. A navíc to konvenovalo i s tím, co jsme zrovna v té době poslouchali.
Výborně. A co jste poslouchali?
Petera Gabriela. Konkrétně to byl jeden koncert, který jsme viděli v televizi a který nás strašně ovlivnil. Koncert Secret World je nejlepší koncert, který jsem kdy v televizi viděl. Nejen že to je koncert, je to i obrovský divadlo. Způsob, jakým je to nahraný a zahraný, celý ten koncert, je parádní. My jsme celý jedno soustředění, celý jeden víkend strávili tím, že jsme pořád dokolečka koukali na ten koncert. Taky jsme poslouchali hodně Stinga v tý době. Sting s Gabrielem, to pro nás byli věrozvěsti moderní hudby.

Hledali jsme, s kým budeme rezonovat
Kdy a proč se Jarret rozhoduje, že vydá novou desku?
Když se nasbírá dostatečný množství materiálu, tak ze sebe vydáš to, co jsi nashromáždil. Vzhledem k tomu, že u nás to šlo vždycky pomalu - to už se opakuju, ale naše konstantní rychlost je dv
jarret_za-hrany
jarret_za-hrany
ě nové písně za rok a jenom jednou jsme ji překročili na tři, ale zase v tom dalším roce jsme zpomalili na jednu. Takže je to u nás celkem jednoduchý, vychází to zhruba na pět roků. Jenom jednou jsme se předehnali, to bylo Vztahem zapni!, a bylo to kvůli tomu, že tenkrát producent desky Martin Ledvina přišel s tím, že přijede Sebastian Richards, skvělý zvukař, který dělá Foo Fighters, a že to bude obrovský a velkolepý. Bylo to pak chvilkami těžký, ale podařilo se a tam jsme to vlastně o rok zkrátili, ale jinak myslím, že držíme poměrně stálý odstup pěti let. Bez jakýhokoliv kalkulu; ono to tak prostě vychází.
To znamená, že když uděláte jen dvě nové písně za rok, tak je pak všechny bez výjimky musíte vzít do studia? Nikdy si neříkáte: Tahle je blbá, tu škrtneme? Nebo - tahle je sice dobrá, ale nehodí se nám do koncepce?
U hodně písniček se stane, že je zpracováváš, pak je dokonce i hraješ na pódiu, a pak si řekneš: Hm, to není ono - a zase je uložíš. My máme písničky, že jsme na nich měli třeba osm, deset aranžmá. A některý z nich jsme i hráli na pódiu, ale pak jsme si řekli - to nemá cenu. A čekalo se na nějakou další inspiraci, takže ty písničky přeskočily třeba jednu desku a byly až na další. To se samozřejmě stává.
Producentem vašeho nového alba, o kterém se chceme bavit, je Peter Binder. Vy jste vlastně na každé desce – kromě první – měli nějakého významného muzikanta jako producenta…
Na první desce měl být Pavel Havlík, který pro nás byl v tý době absolutně nejvýznamnější muzikant na planetě. Pak se to nějak… to už je hrozně dávno. Prostě tam nebyl. S Petrem Binderem jsme měli natáčet původně už desku Unikat; to znamená vlastně o dvě desky zpátky. Jenomže tenkrát Petr žil s Pavlou Milcovou a pracovali spolu na desce Tarzan Pepé, která je mimochodem úplně vynikající. Takže to nevyšlo časově. Dneska jsem moc rád, protože spolupráce s Michalem Němcem byla skvělá. A myslím, že nám Michal hodně pomohl. Důvod, proč si ty lidi zveme je ten, že jako kapela jsme pořád spolu, spolu na těch písničkách pracujeme, šťouráme se v tom a máme je promletý zleva, zprava, seshora, zespoda… A chceme někoho, komu můžeme důvěřovat a kdo nám k tomu řekne něco novýho. Ale k tomu člověku musíme mít důvěru, protože to nemůže fungovat tak, že si někoho pozveš, a pak tomu, co říká, nedáváš váhu.
Jak bys popsal, co přesně vám postava producenta přinesla teď? Je to s novým producentem opravdu úplně jiná práce? Pracovali jste ve studiu pokaždé úplně jiným způsobem?
Pokaždý to bylo jinačí, ale spíš že byla jiná atmosféra ve studiu. Producenta si hledáš jako někoho, s kým budeš rezonovat, stejně jako když si hledáš svou partnerku. Ono se teda často spleteš, ale… (smích) mně se zdá, že nám se to naštěstí při hledání producenta nestalo. Že v podstatě všichni tři ty důležitý lidi, s kterýma jsme točili Unikat, Vztahem zapni! a teď Za hrany, respektovali strašně moc Jarret. Když budu mluvit sám za sebe, tak jsem vždycky měl takovou představu, že nás víc pomačkaj a dostanou z nás něco lepšího, svěžejšího, dostanou nás někam jako… dál. A ono to nakonec vždycky bylo tak, že oni udělali tu desku víc jarretí, než bych já sám čekal.
Byli ti vaši producenti taky vždycky i hudební režiséři toho projektu?
No jasně. Petr Binder za náma jezdil dokonce na zkoušky, tam to bylo poctivě. Asi pětkrát nebo šestkrát přijel do Liberce, kde jsme se těma věcma opravdu intenzivně zabývali a snažili jsme se řešit detaily, hodně.
Počkej, na zkouškách: tak to byl spíš jako aranžér, ne?
My jsme měli všechno zaranžovaný a nic se nepředělalo tak, že by to byla úplně jiná aranžmá. Ale byly tam třeba nějaký formální chyby, kterých jsme si nevšimli, a najednou se vyjevila potřeba je odstranit. Protože Petr je profesionál a muziku má zmáklou úplně jiným způsobem, než my. Ale zase - mě fakt nejvíc pobavilo, že jsem si myslel: budeme mít Petra Bindera, ten tam nahrne milion hostů, bude to úplně bezvadný, on sám tam nahraje půlku dalších kytar… A to vůbec nenastalo. Petr hraje v jedný písničce na ukulele a půl jedný písničky nahrál na akustickou basu. Ani to nejsou vlastně jeho nástroje, jenom že to tak vyšlo, že to tam zrovna bylo momentálně potřeba. A to je prostě všechno. Stejně tak Lukáš Martínek, který nám nabíral zvuk - skvělý jméno, to si hoď do vyhledávače. Tak to je vynikající kytarista. A nakonec jenom na naše opravdu velký naléhání nahrál jednu takovou pranepatrnou kytaru. (Smích) Takže nakonec se mně zdá, že tahle deska je úplně nejvíc jarretí ze všech, protože kromě těchhle dvou tam nejsou vůbec žádný hosti. Žádný; je tam jenom ve čtyřech písničkách na pedal steel David Babka, který s náma ale navíc často vystupuje. Když teda pominu Bohouška, který tam má svoji písničku, což je u nás tradice. Vždycky jsme měli poměrně dost hostů, ale tahleta deska je jenom o nás. A navíc je to jenom v těch aranžmá, v jakých to hrajem na koncertech. Někde jsou přidaný vokály Hanky, ale jinak je to prostě tak, jak to hrajeme.

Jarret a jeho autoři
Už jsme se bavili o tom, že Jarret je momentálně kapela bez autorů. Takže kde se vzaly skladby na albu Za hrany, co jsou zač?
Je tam čtrnáct písniček, 54 minut, což je mimochodem strašlivá porce. Třeba já si myslím, že jsme to zbytečně přeťápli.
To je, jen tak na okraj, málem dvakrát tolik, než má vaše první album
Jarret v Třeboni 2011
Jarret v Třeboni 2011
foto: Školník
Hic non sunt leones
(Smích) Tak, tak. Ale když se koukám na tu desku, tak nevím, co by tam nemělo patřit. Ono to tak zvláštně vyplynulo. Autorsky je to tak, že už úplně těsnou nadpoloviční  většinu má Bohouš Vašák - sedm a půl - a šest a půl písní je zbytek. A to je Martin Kadlec, který už s náma spolupracuje delší dobu, Pavel Havlík, který má v podstatě na všech našich deskách nějakou písničku, a taky Jakub Noha: ten má tentokrát jenom jednu, ale myslím si, že se to chystá… Co se týče řazení písniček: abysme se nemuseli hádat, poprosili jsme Petra Bindera, aby nám to srovnal. A srovnal to tak, že jsme ale všichni vykulili oči…
Písnička Haló – to je určitě Martin Kadlec, dokonce bych řekl, že ji asi sám – nebo tedy s Disneybandem – hraje, že ji znám z nějaké jejich desky…
To ne, to jsi mohl slyšet jenom na koncertě. Nebo v divadle. Ta písnička vznikla během asi pěti minut těsně před představením, který už bylo celý nacvičený, který se jmenuje Haló, ale potřebovali prostě průvodní písničku. Takže Martin ji sesmolil úplně těsně před tím představením… a nějak se to zalíbilo.
Písničky Martina Kadlece, které hrajete, pocházejí vždycky z takovýchhle nějakých zdrojů, nebo je ochoten psát i přímo pro vás, přestože má vlastní kapelu?
Já ti, člověče, nevím. Několikrát už se stalo, že napsal vysloveně písničku pro nás. Musím říct, že z Martinových písniček se mi na té desce nejvíc líbí Sbohem. Zpívá to jenom Hanka, je to takovej pomalej doják, který Martin napsal, když se rozešel se svojí holkou po osmi letech, a sype si tam evidentně popel na hlavu. To je písnička, která mě dojímá i potom, co už jsem ji mockrát hrál na pódiu, a to je vzácný. Myslím si, že to je skvěle napsaná věc. Ale co já mám říkat – to mně musíš říct ty… (smích)
Pavel Havlík - to jsou písničky, které vás provázejí úplně samozřejmě od vašich začátků. Jak je to na téhle desce: saháte do starých zásob, nebo Pavel něco píše?
Já vůbec netuším, jestli Pavel píše něco novýho. Ale tyhlety dvě písničky, co tam jsou, rozhodně nový nejsou. Dokonce Co se to stalo nás snad provází úplně od začátku a mělo to být na každý z našich desek.
To je taková ta jen s perkusemi…?
Tak, tak, bez bicích, zpívá to Michal, začíná to pomalým synťákem, pozoun je tam… Taková hodně jako ambientní záležitost, bych řekl.
Tak to jsem od vás naživo snad v životě neslyšel.
To jsi ani nemohl slyšet.
Vždyť jsi říkal, že to hrajete od začátku…
No jo… Měli jsme ji zaranžovanou a chtěli jsme ji hrát. Dokonce jsme ji v nějakých dvou aranžmá hráli - někdy úplně na začátku a pak o deset let později. A nezdálo se nám to dobrý, takže jsme to pořád předělávali, pořád předělávali… Až teď se nám zdálo, že to teda má smysl.
Většinu nahraných písniček jsem slyšel až z desky, ale píseň Jakuba Nohy Pojďte všichni ke mně, jsem slyšel od vás živě už několikrát - zřejmě ji tedy máte ve zvláštní oblibě. To je zajímavé: taková veselá countryovka, zatímco celkově váš sound míří úplně jinam…
Tam to bylo tak, že my jsme ji hráli v punkový úpravě. Jako ale opravdu úplně punkový. Kytary nízko pod pasem a jenom drrrrrr… a hrozně nás to bavilo. Navíc Markovi Ottlovi jako zpěvákovi ta punková úprava strašně slušela. Pak nám ale odešel Vítek Příkaský, s kterým to bylo dost spjatý, a najednou se ukázalo, že to bez něj hrát nejde, protože prostě nikdo jinej ten správnej feel na doprovodnou kytaru, takovou tu, jak to tam drhne, nemáme. Ale zase ten text… tedy mně se zdá,
Jarret na letošním FOLKomíně
Jarret na letošním FOLKomíně
foto: Jiří Esser
že je přenádhernej. A, tak teď co s tím… A tohle bylo nasnadě, takže z toho vznikla úplně veselá countryovka o tragických záležitostech. Nehledě k tomu, že tady jsme naplnili původní význam slova tragédie, což znamená ve staré řečtině „kozlí zpěv“. Myslím, že tady to akorát tak přesně sedí. (Smích)
Potěšilo mě, že jádro tvorby i na nové desce tvoří pořád písničky Bohouše Vašáka. On pořád píše, nebo si to berete odněkud ze šuplíku?
Přece jenom, od desky Vztahem zapni! uplynulo pět roků, tak mezitím něco málo napsal. Ale zdá se mi, že to teda výrazně zpomaluje… (Smích)
Vzhledem k tomu, že už sám nehraje, není „uvnitř“, tak se tomu nevidím; to se spíš divím, že z něj vůbec něco padá.
On furt říká, že už z něj nikdy nic nevypadne, a pak zase ještě něco přinese. U jedný písničky se třeba stalo, že v půlce textu už ho to nebavilo, nebo už prostě nevěděl jak dál, tak ho dopsal Martin Kadlec.
Sudetské črty zpívá Bohouš sám, jenom s vlastním doprovodem a steelkytarou. Předpokládám, že záměr byl, aby měl na vaší desce jednu v podstatě sólovou skladbu…
To je na každý naší desce. Těsně předtím, než Bohouš odešel, jsme dotočili Unikat a tam to končí Bohoušovou Nebudeme budeme. Když jsme natáčeli desku Vztahem zapni!, tak jsme říkali: no ale přeci tam musíme Bohouše nějak dostat… Tak je tam jedna písnička jako takový vzkaz, no a teď už je z toho tradice.
Sudetské črty jste mu vybrali sami nebo je to nějak po dohodě?
Ne, ne, to je Bohoušova věc, co si tam hraje za písničku. To je čistě jeho volba a my mu do toho ani nechceme, ani nemáme co mluvit. A navíc - já bych chtěl demonstrovat - což už jsem taky jednou někde řekl - že ač už s Bohoušem nejsme na stejný palubě, tak pořád plujeme na jedný lodi. A to je důležitý.


Jarret zahraný za hrany
Proč máte na nové desce znova Znamení blíženců? Hodláte pořád dokola znovu a znovu nahrávat celý váš repertoár? A když ne, tak proč zrovna tahle písnička? Je to vaše nejoblíbenější, anebo vám naopak přišlo, že je nejhůř nahraná, že nejvíc ze všech potřebuje přetočit?
Ne, ani jedno z toho. Jednak: na naší předchozí desce už vlastně takováhle situace nastala, my jsme tam znovu natočili Není to tak dávno, písničku z prvního alba, a nikdo si toho vlastně nevšiml.
Ale tam jste to maskovali tím, že ta písnička byla součást toho celocédéčkového příběhu…
Tam to bylo tak. A tady u toho Znamení blíženců bylo primární, že jsme to chtěli hrát, protože se nám zdá, že je ta písnička moc dobrá.
Čili první z mých hypotéz.
To bylo na začátku, ale to jsme nepočítali s tím, že bysme ji nahráli na desku. To jsme si jenom řekli, že vezmeme nějaký tři nebo čtyři starší písničky a normálně je zařadíme do repertoáru. Protože se nám zdálo, že by to bylo dobrý. Když odešel Vítek, měli jsme nadělanou hromadu novýho repertoáru, kterou jsme najednou museli předělávat a potřebovali jsme do repertoáru jiný věci. Jenže to vůbec nedopadlo, protože jsme se s těmi starými věcmi začali strašně babrat,
Tři pětiny Jarretu - Kadlec, Skřivánková, Štulír
Tři pětiny Jarretu - Kadlec, Skřivánková, Štulír
foto: Školník
protože už to člověk nechce hrát, jak to hrál dřív, už ho to nebaví… Takže primární důvod byl, že jsme nejdřív chtěli jenom tu písničku znova do repertoáru. Musel ji zpívat někdo jiný, musela být trochu jinak zaražovaná. Protože už s námi rezonovala jiným způsobem. Je to píseň tragicky milostná, člověk ji vnímá v dvaadvaceti nebo třiadvaceti, kdy jsme ji aranžovali poprvý, jinak a v pětatřiceti nebo v sedmatřiceti zase jinak. Tak holt to aranžmá je trochu jinačí. A když jsme ji udělali a začali jsme ji hrát, tak říkám: ale to je hrozně dobrý! Prostě nám připadalo, že je to hodný zaznamenání. Takže jsme to zaznamenali a mám z toho velkou radost.
Po několika málo posleších těch definitivních verzí, co jsi mi poslal, mám pocit, že v průměru je ta muzika o něco pomalejší, ale o dost smutnější než dřív. Vy jste texty neměli nikdy úplně rozverné, nicméně jste dokázali krásně spojovat smutné texty s veselou hudbou. Na nové desce tenhle klasický jarretí rys asi trochu vymizel…
Taky už nám není dvacet roků. Vždyť Martinovi i Bohoušovi už je pětatřicet, oba dva už jsou ženatý, Bohouš už má rodinu… Těžiště tvýho života se posouvá trochu dál. Na prvních dvou deskách řešíš hlavně ty věci, kdy jsi zaláskovanej a ještě bez jakýkoliv další tíhy na nohou. Dneska přece jenom… posouváš se v čase.
To bych zrovna oponoval. Mně připadá, že vy jste sice vždycky hodně tíhli k vztahovým písničkám, ale tahle deska je skoro celá přímo milostná, chvílemi až tak naivně…
Jak kde. Samozřejmě: třeba Haló je prostě takový. A je pravda, že lidi to maj strašně rádi. Třeba moje žena, na kterou já hrozně moc dám, tak ta je z toho úplně paf. Ještě víc je ale paf z toho valčíku, Chci vědět víc se to jmenuje. Z kterýho ale já jsem taky paf, protože to je nádherný. Navíc to je písnička, kterou jsme dali na jeden „tejk“. Všichni, i s Hankou. Není tam žádnej střih, prostě jsme si všichni vlezli k  piánu, teď jsme to tam prostě napoprvé dali a tak to zůstalo a hotovo. Dali ještě pak ještě další dva tejky, jestli se to nezlepší, a ukázalo se, že ten první tejk je emocionálně nejvypjatější. Když Hanka zazpívá „oči svítí, jak kmeny poraženejch stromů/ve vzduchu smůla a léto už je pryč“, tak já mám jednoznačnou náladu: já prostě vím, kde jsem. To je Bohouškova písnička, z který jsem úplně hotovej. A není tam jedinej střih. Celá tahle deska je natočená skoro bez střihů. Asi čtyři za celou desku. Bicí s basou nemaj žádný střihy. Takhle jsme vždycky chtěli nahrávat desky, a nikdy jsme to tak neměli.
To je pěkné: to už jste veliký kluci…
A víš, jaká je to paráda? Z toho mám obrovskou radost.
Kde se vzal název desky?
Za hrany – to jsme vyasociovali s Michalem. Nám se zdá, že název je pro tu desku důležitej a… celkem se tím zabýváme, stejně jako obalama se většinou hodně zabýváme. Za hrany je skvělý, podle mě, vzhledem k tomu, co je na tý desce za všelijakou muziku různou, různorodou. Ale je to taky zahraný Jarret, že jo. Je to taky hraný Jarret. Je to taky hra, jsou to taky rány a je tam těch významů ještě asi deset. A všechny ty významy toho slova se nám zdály, že jsou příhodný pro situaci, v který se nacházíme, takže Jarret - Za hrany je dobrý.
Pověz něco o křtu desky.
Slavnostní odhalení desky… (smích) bude v Liberci, ve velkém sále Lidových sadů, to bude to nejdůležitější, 22. 10. Bude to s Vltavou, Petr Binder ve Vltavě dělá kapelníka momentálně, navíc Vltavě vychází taky nová deska, takže pro ně to taky bude představení nový desky. 26. 10. v Brně v Leitnerce a 30. 10. v Praze v Malostranský besedě. Koncert bude v podstatě koncipovaný vždycky stejně, bude tam kapela, která navodí večírek, v Praze to bude My3.avi, v Brně Disney Band, v Liberci Vltava. A potom budeme hrát my, s tím, že samozřejmě Liberec – tam kolem toho budeme dělat největší show. My máme takový plán - a na to se moc těším – že do sálu postavíme festivalovou stage. Normální festivalovou stage, s rampou se světlama, se zvukem… Takže doufám, že to vyjde.

Sdílet na...
Kam dál?

» Jarret dvacetiletý! (Školník)

» Disineyband + KaBáJa + Monty = fotorepo z Liberce (JIrka Esser)

» Pocitem přitiskni (Karel Vodňanský)

» Chytré ale zároveň chytlavé písně Jarretu řadí kapelu mezi špičku naší folkrockové scény (Indies Scope)

» Jarret vydává nové CD Za hrany (Eska)

Komentáře pro tento článek
Přidat Nový Hledat RSS
Jméno:
Email:
 
Název:
Naše hlavní město
 antispamová kontrola
UBBKód:
[b] [i] [u] [url] [quote] [code] [img] 
 
 
:-D:-):-(:-0:shock::confused:8-):lol::-x:-P:oops::cry::evil::twisted::roll::wink:
:!::?::idea::arrow:
 
Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!
 
Prosím, opište anti-spamový kód, který je zobrazen v obrázku. Pokud Vás obtěžuje zadávání tohoto kódu, zaregistrujte se a pište komentáře jako přihlášený uživatel.
VK  - Pěkné   |195.191.204.xxx |17.10.2011 11:37:39
Ahoj, pěkný rozhovor, fakt, chlapci, smekám.
Mik  - opravdu pěkné   |78.80.250.xxx |19.10.2011 00:07:59
jj Vašku, nezbývá než souhlasit - pěkně se to čte a otázky jsou inteligentní. A Marek taky dobrý.

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."